Kalafuna s pořadovým čísílkem tři...

Přípravy byly velkolepé…celý náš tým se sešel již dlouho před akcí v hospodě, aby zde vyřešil strategii týmu…poté se scházely vždy části týmu a dolaďovaly detaily, aby v onen den vše klaplo, tak jak má…

Po hodinovém hledání našeho stanoviště a následného zavedení na to opravdu správné místo naším kontaktem:) jsme rozdělali náš instantní oheň (Medvěd jen suše konstatoval, že jsem opět prokázala své hujerství:) a hra mohla začít… několikrát brodění si bažinami, kolování meruňky, pač byla opravdu veliká kosa :), porcování kuřete u kterého jsem si připadala jako titulní postava ze Saw… následné pečení této drůbeže… a kdo v té tmě poznal, že to tam chtělo nechat ještě o hodně dýl ? :) Po dvanácté uložení ke spánku, abychom po zimou probdělé noci za nějakých pět a půl hodiny opět vstávali kvůli něčemu, co mám lihovou nakreslené na zádech a co udělalo z mé sněhově bílé podprsenky jeden černý hadr … :)


Ráno první bojovka- hecnutí se a vylezení z vyhřátého spacáku do té kosy…povedlo se, opět ale musel zasáhnout domácí pálený produkt na devět … :). Na místo určení docházíme jako první …hujeři :). Dostáváme tři obálky a osud celého týmu už závisí jen na ruce, která z nich postupně bude tahat místa, která máme navštívit i úkoly, které máme splnit … a tak se plahočíme na pštrosí farmu, děláme si Vánoce, fotíme se se skupinou lidí, kteří chudáci ani neví, jak k tomu přišli, stanujeme před napajedelskou radnicí, krmíme kachny, hledáme hrob pana Horáka a v hospodě prosíme o trychtýř, abychom odměřili přesně jeden litr…

Vracíme se po skoro dvanácti hodinách na nohou skoro bez těch nohou…. :) Čeká na nás guláš a pak spacák…

Bylo to hecnutí se, máknutí si a přemáhání se…byla to spolupráce, velká zkušenost…ale hlavně to byla akce, na jejíž další ročník se již teď moc těším …děkuji svému týmu…

Sny...

Chci snít …plánovat…chci přemýšlet o budoucnosti a vidět ji růžově…chci si představovat, že kráčím po červeném koberci pro nějakou významnou cenu, že mám oranžovou róbu a v první řadě vstávají moji roveři a tleskají… chci snít, protože je to osvobozující a úlevné…inspirující a motivující… chci snít, protože je to příjemné a úplně jiné než to, co zažívám…

Střemeníčko aneb konec světa za rohem

V pondělí jsme se s Lindou vypravily na tři dny na ekologickou farmu ve Střemeníčku

u Olomouce...když jsme se konečně dokodrcaly autobusem až na místo, čekalo na nás velké stavení, zima a tma…a taky dva bandoci – psi telecího vzrůstu a smrtícího pohledu …

a jmenují se Adam a Eva…opravdu božská stvoření, tihle dva vlkodavové :).

Seznámila jsem se s jinou kulturou, než na kterou jsem zvyklá …lidé tady na konci světa, kde nemají ani hospodu, žijí úplně jinak…mají jiné starosti, jsou svobodnější…myslím, že bych si zvykla…možná si člověk nakonec zvykne na všechno a prostě se přizpůsobí…

Starala jsem se o kozy (jmenovitě Zlatka, Silva, Simča, Rukola, Kozlík, Karolína), spala ve spacáku s kocourkem Radečkem, přesvědčila jsem se, že to, že nemám ráda slepice je hodně opodstatněné, pekla chleba v opravdové chlebové peci a večer šla do hospody a dala si malé pivo (to, že jsem si JÁ objednala malé pivo jenom dokládá, jak velký zážitek pro mě třídenní pobyt

na farmě byl :). Stihla jsem i výlet na Javořičské jeskyně a taky vést u všeho spoustu pindů a mojich liščích keců :).

Asi jsem potřebovala vidět něco tak rozdílného od mých snů a plánů…a ikdyž plánovat se nesmí, tak já mám naplánovaný úplně normální život bez nějakých výstřelků a odchylek …

Jo a abych nezapomněla …Lindo děkuji :)